Boskovice–Konice, 20.5.2013

Nádhera, nádhera, nádhera. Lze to vůbec popsat slovy? To snad není ani možné, to snad nedokáže ani nejtalentovanější spisovatel všech dob… slovy ne, ale srdcem. Tak úžasný zážitek jsem dostala ke svým (a není mi to hloupé napsat) třicátým narozeninám. V den narozenin se let nevydařil díky nepříznivým povětrnostním podmínkám, tak jsme si počkali do Dnes.

Píše se pondělí, 20.5.20013, pro mě do dnes ničím odlišné datum od těch ostatních, podotýkám do Dnes. Protože Dnes se to stalo. Když před dvěma roky letěli moji rodiče, prožívala jsem to s nimi a přála jim to z celého srdce a věděla , že mě se tento sen splní jednou také. Splnil mi ho můj Radim. Od rána jsem prožívala bezva den, jako jsou jiné dny a najednou přišla informace – s největší pravděpodobností poletíme!!! A už je půl sedmé a odjíždíme na smluvené místo, už se rozbaluje koš, balon, hořáky a další nezbytné věci pro let. Balon už se nafukuje už cítím jak ně tahá za úpony ocelových lan, která přidržuji (třetí od štítku a na pátém stojím) při nafukování studeným vzduchem. Táhne pěkně, jen co je pravda, ještě, že mi pomáhá vítr a přifouknul celý balon trochu ke mně, těď se má co ohánět Radim stojící na druhé straně. Nechci zapomenout ani na Igina a Honzu, ti kmitají, my jen fungujeme skoro doslova jako přidrždráti …A na jednou začne vzduch v balonu přihřívat hořák a my jsme pozvaní dovnitř koše…karabina s jistícím lanem je odcvaknutá a my ….lllleeeettttííííímmmmmeeee. …..Jen tak přirozeně jakoby nic stoupáme na vlnách teplého vzduchu volní jako práci…a vidíme pod námi jsou tolik známá místa, domy, cesty, louky, lesy, potoky, přehrady. Támhle letí další balón. Křičím několikrát „AHOOOOJ“ směrem k zemi, i se slzami v očích když myslím na naše cácorky a babi s dědou, bez nichž by to taky nešlo tohle zažít. To nás má asi „airbůh“ rád, když fouká zrovna tímto směrem, nad tolik známou Boskovickou brázdou, na kole, pěšky, vlakem i autem. Přelétáme Boskovice, Sudice, míjíme Vážany, Knínice a dál přes hluboké lesy táhnoucí se k Pohoře, Hornímu Štěpánovu a Skřípovu, v dálce je vidět Šebetov, Světlou, Cetkovice, Opatovice, Jevíčko, Letovice, Blansko, Brno, Prostějov,… a v ještě vzdálenějších dálkách Alpy, Pálava, Beskydy, Jeseníky… Vše je jak na dlani a najednou stoupáme a jsme ve 2000 m n m. Vzduch je studený, přituhuje. Výhledy jsou překryty mírným oparem, před námi z mračen nasáklých deštěm prší. Déšť jako by byl na dosah, jako… Když sklesáme kapánek níž…Pole a louky jsou jako samet, vrcholky stromů jako zelené hvězdičky, rybníky jsou zrcadla, cesty klikatící se krajinou jako stehy ospalé švadleny, domky jako kostečky stavebnice, človíčci a zvířata jsou mravenci, roztodivné stíny a barva ovzduší mi náhle připomněla tolik blízké Dánsko. Vše je tak blízko a daleko zároveň. Už vidíme stín našeho balonu v hradbě lesa opodál, už jdeme na přistání – drnc, hop, zachovat klid a vystupovat mládežníci…

Lze vůbec vyjádřit pocity? To ticho, ten klid, ta pokora, ta úcta, ta vyrovnanost vlastního nitra, ta nostalgie, to zastavení, to souznění, ta jistota, ta důvěra, ta přirozenost, ten nadhled, ta povznesenost nad všední dny, to nadšení, ta výzva, ta energie, ta vášeň, ta touha, ta dramatičnost, ta závislost, ta víra v sebe sama, ten Pocit pro který jeden nenalézá jméno…

Kdo to nezažil, těžko pochopí…to musí každý sám v sobě.