Brno – Ořechov

Ve jménu vody, která je základem všeho živého... střih a najednou si znovu klekáme na pravé koleno... a, jak to program umí - když záznam skončí začne běžet znovu- znovu začíná Tomášův křest.

Jsem v šoku. Já vím, ten mládenec, co nám křest natáčel, říkal, že není celý, že došla paměťová karta, ale tohle není ještě ani půlka! Koukám do rozzářených očí dětí, všichni se usmíváme, Jindra ještě opravuje poklek a já se opírám rukou o Jakubovo koleno, protože si na pravé nemůžu řádně kleknout, a než se vzpamatuju je tu zase -po větru, zemi a ohni voda, která je základem všeho živého - konec... že já husa nepromazala řádně kartu než jsme začínali!

Že jsem tolik fotila! Čtyřikrát pole - abych si pak mohla vybrat to nejlepší, patnáctkrát mlha nad lesem - byla přece tak úžasná! A kolikrát jsem cvakla výstaviště? Vyberu si pak jednu, dvě nejlepší fotky a není dost místa!

Nejdřív mě to hodně mrzelo, ale pak jsem se zkusila zamyslet... nad tím, jak všechno zaznamenáváme na externí paměti, které dnes tříleté děcko umí líp ovládat než jeho babička, hromadíme fotky, videa, žijeme je pak znovu? Něco určitě ano. Něco nemůžeme vidět hned. Nádherné štěstí po přistání v očích jsem nemohla vidět, to až kamera zaznamenala, uchová... uchová?

Můžeme se na ty externí paměti spolehnout? Stačí přece tak málo - a nezaznamenáme nic, neuchováme nic když klekne počítač, „nějak" se ztratí obrázky z karty a nemáme zálohu... a tak si všechno zálohujme hlavně v té své paměti, ať nám v té jediné, na vodě závislé, zůstávají krásné vzpomínky a ať nám je nabízí k potěšení duše i ve chvílích, kdy je nám úzko. Ať nám slouží a servíruje to, co nasbírá z našich nejlepších dní, mezi které patří určitě i páteční dopoledne s balónem cestou z Brna do Ořechova.