Brno – Prštice

Jednoho zářijového večera
s balon.cz letět jsem měla.
Že se bojím, to já vím,
možná Brno naposledy uvidím.

Balon už se nafukuje,
slunce za mrakem vykukuje,
asi je též zvědavé:
doletíme anebo ne?

Poslední cigáru si dám,
pilot volá: „Pojďte k nám“.
A tak do balonu nasedám,
hrůzu v očích pořád mám.

Brno mám jak na dlani,
úžas ten strach zahání.
Je to krása veliká,
vše pod námi utíká.

Domy, auta, lidi
vždyť oni nás též vidí.
Děti na nás mávají,
„ahoj“ všichni volají.

Cesta rychle utíká,
vše kolem se jen míhá.
Hle, v dáli je Bobrava,
už se mi spravila nálada.

Nad lesem tu letíme,
Místo dopadu vyhlížíme.
Rychle přistát  musíme,
neb k zahradám se blížíme.

Bylo to prudké přistání,
příbuzní v autech už nás dohání.
Vítají nás na zemi,
teď budeme všichni pokřtěni.

Poklekněme na koleno,
Teď na hlavu nám sypou hlínu
a lijí víno.
Jak křestní list dostanu,
Jaroslavou z Prštic se stanu.

Pilotovi děkujeme,
příště se bát nebudeme.
Do aut všichni nasedáme,
na rozloučenou si zamáváme.