Let balonem, Vladimír z Troubska

Sbohem, má milá, sbohem vy, hoši,
vznáším se vzhůru v palubním koši.
Na tento den jsem se těšil měsíce.
Výška ve stopách – tři a půl tisíce,
nebe bez mráčku, skoro bezvětří,
slunce paprsky vůbec nešetří.

Pod sebou hledám tak známá mně místa,
jak v modelu co stvořil urbanista.
Řeka je klikatá, jak šňůra rovná cesta,
sídliště světlá kol celého města
a k obzorům až sahá lesů lem.
Jak nádherná je  moje rodná zem!

Utichl hořák, je bohorovný klid,
že bál bych se i slovem promluvit,
ba málem ani dýchat nechce se mi.
Tak tichounce teď snášíme se k zemi.
A už jsme dole, hladké přistání.
Z vedlejší vesnice zaznívá klekání.

Slavíme návrat z nadpozemské výše.
Obřadný křest, pak zacinkají číše.
Splněna touha stará jak sám svět:
jako pták z výšky na zem pohledět.
Snění tak dávné – a přec stále nové …
Díky vám, bratři Montgolfierové!

Dík, pilote Křižáku